Trend „vítězné“ medicíny. Co je ale tím skutečným vítězstvím?
Poznejte našeho pacienta
Mladý pacient (40 let) s rodinou a dětmi, hospitalizovaný již přes 6 měsíců pro vážný a komplikovaný nepříznivý průběh kardio-pulmonálního onemocnění.
Původně přijat s kardiorespiračním selháním, srdeční dysfunkcí (EF LK 15 %, EF PK 25 %), tromboembolickými komplikacemi (včetně trombů v levé komoře) a s recidivujícími respiračními infekty.
Stav zhoršovala arytmická bouře vyžadující intubaci a umělou plicní ventilaci
Postupně zjištěna ischemická příčina srdeční dysfunkce, kontrolní ECHO potvrdilo jen mírné zlepšení srdeční funkce, a plánovaná implantace kardioverter-defibrilátoru byla zrušena pro další horšení dechových funkcí a celkového stavu.
Následně diagnostikován hrudní empyém a plicní absces (řešený drénem a lavážemi, ale přetrvávající)
Pacient trpí selháním více orgánů (kardiogenní šok, selhání ledvin s nutností dialýzy, hepatopatie, koagulopatie, ileus, hyperamonémie) a i přes intenzivní péči na KJIP dochází k progresi. Je uvažována operace s vysokým rizikem. Jaké bude rozhodnutí? O čem, kdo uvažuje? Co bude dál?
Život ohrožující stavy a tíha rozhodování o životech pacientů dopadá na lékaře víceméně v jakémkoli oboru. Jaký přístup by měl odborník zvolit? Touto prací bychom rády poukázaly na různé nástrahy stereotypů práce ve zdravotnictví a nabídly pár otázek k zamyšlení.
Napadly nás tyto čtyři možné extrémní příklady teoretického přístupu lékaře:
+
Každou možnost léčby může pacient vnímat pozitivně jako naději na své uzdravení.
–
Na druhou stranu každý další neúspěšný pokus pacienta vyčerpává po fyzické i psychické stránce
?
Je třeba za každou cenu usilovat o pacientovu záchranu?
+
Pozitivní na tomto přístupu je, že lékař mluví s pacientem na rovinu a nic mu netají. Pacient se tak může adekvátně rozhodovat o svém dalším léčení, případně klást další dotazy.
–
Zde by mohla přehnaná volnost v rozhodování pacienta o svém zdravotním stavu zhoršit jeho léčbu. Mohlo by to vzbudit nejistotu a nedůvěru ve schopnosti lékaře.
?
Měl by lékař vždy udávat směr léčby? Do jaké míry má o léčbě rozhodovat lékař a do jaké pacient?
+
Pacient není vystaven náročnému rozhodování, zda podstoupit rizikový chirurgický výkon či takový postup odmítnout.
–
Léčba komplikací nemoci nedává pacientovi velkou naději na vyléčení nebo alespoň zlepšení jeho zdravotního stavu, taková situace může být velice frustrující.
?
Lze považovat léčbu komplikací nemoci za dostačující péči?
+
Lékař na pacienta nevyvíjí tlak, což by teoreticky mohlo snižovat pacientovu psychickou zátěž v daném případě.
–
Takovýto přístup by mohl pacienta uvést v nejistotu a strach o své zdraví. Pacient by toto mohl pochopit jako rezignaci doktora, který nad ním už zlomil hůl.
?
Co je důležitější – dát člověku alespoň trochu naděje, nebo ho připravit na realitu?
Existuje vlastně správné řešení?
Jak již napověděl nadpis této práce, naším záměrem bylo zamyslet se nad cílem lékařského povolání. Došly jsme k závěru, že namísto snahy dokazovat si, co vše je soudobá medicína schopna technicky dokázat, má smysl se nad každým konkrétním případem zamýšlet, vystavovat naše zkušenosti a a znalosti názoru pacienta, jeho přání, potřebám a pocitům. Toto se nám jeví vhodnější než automaticky udržovat pacienta při životě za každou cenu, či jej naopak s vědomím nepříznivé prognózy odstavit tzv. „na druhou kolej“. Rozhodování o výsledném postupu by mělo vycházet z respektu k pacientovi. Úkolem lékaře totiž, dle našeho názoru, není za každou cenu zachraňovat. Jeho úkolem je především pomáhat.
Jednostránkový poster ke stažení
Tato stránka vychází z posteru, který si můžete stáhnout níže a použít dále pro vlastní potřeby či vzdělávací účely.
Vypracovali:
Eliška Maršálková, Marie Baranová, Anna Bauerová,
Eticko-Psychologické aspekty podpůrné a paliativní péče,
Centrum paliativní a podpůrné péče, Lékařská fakulta v Plzni Univerzity Karlovy