Červnové číslo fakultního časopisu Facultas nostra je nyní k dispozici na distribučních místech i online. V letním vydání se ohlížíme za třetím ročníkem veletrhu Kariéra ve zdravotnictví, který na půdě LFP opět spojil studenty a jejich budoucí zaměstnavatele.
Dozvíte se o unikátní výukové pomůcce k paliativní péči, jejímiž autory jsou samotní studenti – vznikla během semináře Centra paliativní a podpůrné medicíny. Informujeme o vědeckých úspěších – ocenění projektu ProfiBone Biomedicínského centra na galavečeru Fondů EHP a Norska nebo významných oceněních našich kardiologů. Rozhovor čísla jsme vedli s doc. Jiřím Preslem, přednostou Gynekologicko-porodnické kliniky FN Plzeň, o výzvách oboru, robotické chirurgii i o výuce v Porodnické akademii. K životnímu jubileu emeritního děkana prof. Borise Kreuzberga přinášíme profilový článek s reflexí jeho profesní i osobní cesty. Nechybí tradiční souhrn studentských i akademických událostí – Studentská vědecká konference, Zlaté promoce, popularizační stánek LFP na Dni s UK, Půlení mediků, Večerní vizita a MediCafé. Přejeme našim čtenářům hezké léto, další časopis vychází v říjnu.
Nezkrácená verze článků
Prof. Boris Kreuzberg, bývalý děkan LFP, slaví 75. narozeniny
Prof. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc., se od mládí orientoval na humanitní obory. Otec mu však po maturitě r. 1968 řekl: Nemáme na to, abys studoval v Praze, musíš si zvolit nějakou školu v Plzni. Konečné rozhodnutí padlo na plzeňskou lékařskou fakultu.
Boris Kreuzberg se narodil 29. května 1950 v Plzni. Otec, Ing. Boris Kreuzberg, tehdy pracoval jako hutní inženýr v Hutním projektu. Otec našeho budoucího děkana se narodil v Charkově na Ukrajině a do Československa přišel jako dítě emigrantů (odešli do Francie). Později se dostal na střední školu v Moravské Třebové, kterou nechalo ministerstvo školství zřídit z pověření prezidenta Masaryka pro děti z urozených ruských emigrantských rodin. Následovalo pokračování ve studiu na Vysoké škole báňské a metalurgické v Příbrami. Jméno našeho bývalého děkana, zčásti ruské, zčásti německé, odpovídalo tomu, že dědeček pocházel z lotyšských Němců a babička byla Ukrajinka. Matka byla učitelkou v mateřské škole, posléze v domácnosti. Má sestru Jelenu, která pracuje jako laborantka v laboratoři proteomiky v Biomedicínském centru LFP.
O svém rozhodnutí věnovat se profesně medicíně vyprávěl v rozhovoru se studenty před deseti léty. Od mládí se orientoval na humanitní obory. Otec, který byl tehdy již před důchodem, mu po maturitě v r. 1968 řekl: Nemáme na to, abys studoval v Praze, musíš si zvolit nějakou školu v Plzni. Boris junior se tak musel rozhodnout mezi třemi obory, pro něž v Plzni byla možnost vysokoškolského studia. V úvahu připadalo učitelství na Pedagogické fakultě, to jej nijak nelákalo, technika na Vysoké škole strojní a elektrotechnické jej také nepřitahovala, a tak konečné rozhodnutí padlo na medicínu. Čerstvý maturant měl rád biologii a chemii, a tak se přihlásil ke studiu na lékařské fakultě.
Ve zmíněném rozhovoru dále uvedl: „Na začátku studia jsem se musel vyrovnat s jedním problémem – nesnášel jsem krev ani další tělní tekutiny, které medicínu provázejí. Po první pitvě na mne čekal otec mezi dveřmi se skleničkou vodky, neboť očekával, že z pitevny přijdu ve zdevastovaném stavu. Nebylo to však třeba, první pitvu jsem stejně jako moji spolužáci zvládnul bez problémů.“
Na otázku, jak vzpomíná na další studia, řekl: „Začal jsem studovat v pochmurné době. Rok 1968 si sice připomínáme jako radostné období Pražského jara, ale my jsme začali studovat až po 21. srpnu, tedy po začátku okupace Československa armádami Varšavské smlouvy. Následně po uzavření Moskevského protokolu byla na území republiky rozmístěna „dočasně“ okupační sovětská vojska. Začátek studia na fakultě po 21. srpnu byl spojen s celonárodním vzepětím, obrovskou vlnou patriotismu, sázením Stromu republiky před Procháskovým ústavem atd. Ale později se začalo vše postupně vracet do starých kolejí, Na začátku r. 1969 jsme zažili tragický Palachův týden, všude hořely svíčky, byla to dojemná připomínka, že stále více ztrácíme krátký pocit předsrpnové svobody. Celonárodní vlna euforie však ještě krátce celý národ zachvátila v březnu 1969. Na stockholmském mistrovství světa jsme dokázali dokonce dvakrát porazit Sověty a měli jsme tak nakročeno k titulu. Bohužel jsme tehdy nestačili na Švédy, a tak nakonec rozhodlo při rovnosti bodů tří mužstev o naší bronzové vzájemné skóre. Vlnu nadšení pražských fanoušků tehdy odnesla výloha Aeroflotu na Václaváku. Pak už pokračovala stále tužší normalizace. Došlo k výměně generálního tajemníka ÚV KSČ, odešel Alexandr Dubček a začala Husákova éra. Ta se promítla do života celé společnosti, také nás studentů. Do r. 1971 jsme měli k dispozici studentský klub, kde vystupovaly různé studentské kapely, měli jsme i svého plzeňského „Johna Lennona“. Rázem se skončila éra hippies, kluby byly zavřeny, studenti byli naháněni do Socialistického svazu mládeže. Skončilo vzepětí studentského života, zůstaly snad jen menší skupiny blízkých přátel, kteří si mohli navzájem věřit, scházet se, zajít na pivo, a tak nám to vydrželo až do promoce. Otevření se společenskému životu, to bylo definitivně pryč.
Po úspěšném studiu na plzeňské lékařské fakultě (s červeným diplomem) jsem pracoval od r. 1974 do r. 1990 jako lékař radiodiagnostik na Radiodiagnostické klinice v Plzni. V letech 1990–1992 jsem se stal odborným asistentem RDG kliniky, r. 1992 jsem byl jmenován docentem radiologie a přednostou RDG kliniky Fakultní nemocnice. Po dvě funkční období jsem vykonával v letech 1997 až 2003 funkci děkana plzeňské lékařské fakulty. Od roku 1992 do roku 2019 jsem byl přednostou Kliniky zobrazovacích metod Fakultní nemocnice Plzeň, která vznikla později sloučením Radiodiagnostické kliniky a Oddělení nukleární medicíny. V letech 2010 až 2018 jsem byl zvolen děkanem LF UK v Plzni na další dvě období. V červnu 2013 na návrh Vědecké rady Univerzity Karlovy v Praze jsem byl prezidentem jmenován profesorem pro obor radiologie.“
Jak jste se doslat k radiologii? Asi to nebyl na začátku studia váš vytoužený obor?
Promoval jsem v r. 1974 v době vrcholící konsolidace. Obcházel jsem různé kliniky a všude mi bylo řečeno, že jdu pozdě, že už tam mají přijaté jiné spolužáky. Docentka Topinková mi tehdy na interní klinice řekla – bylo by načase přijmout také některé schopné, ne jen ty uvědomělé. Pak mne nasměrovali na tehdejší Radiodiagnostickou kliniku prof. Chudáčka, kde nutně nějakého nového lékaře potřebovali. A i když mi později nabízeli, abych přešel na internu, již jsem zůstal radiologii věrný. V tamním týmu jsem cítil, že mne opravdu potřebují. Nakonec se vyplnilo rčení, že všechno špatné je pro něco dobré.
Jak vzpomínáte na svoji pedagogickou kariéru?
Učit jako odborný asistent jsem mohl až od podzimu roku 1990. Předtím jsem ke vzdělávání studentů nebyl dost kádrově spolehlivý! Vzpomínám, s jakou vervou jsem se do toho pustil. Vzhledem k dobré znalosti angličtiny jsem od začátku výuky v anglickém jazyce začal učit i zahraniční studenty. Zároveň jsem začal intenzivněji publikovat v odborných časopisech. Byl jsem v té době osloven tehdejším děkanem prof. Valentou, abych se připravil k habilitaci jako nutnému kroku k převzetí Radiodiagnostické kliniky. Prof. Chudáček v tom období odcházel do důchodu. Začátek vedení kliniky nebyl jednoduchý, řadě kolegů jsem na tuto funkci připadal mladý a věštili mi, že do půl roku ve funkci skončím. Nakonec jsem ve funkci přednosty kliniky vydržel až do r. 2019.
Byl jste celkem čtyřikrát zvolen děkanem plzeňské lékařské fakulty, jak vzpomínáte na ta období v čele nejstarší plzeňské vysoké školy?
Zvolení děkanem a pak začátek děkanství od února r. 1997 mne trochu zaskočilo, na funkci děkana jsem byl tehdy opravdu dost mladý. Ale pak jsem se do toho dal, udržet úroveň, jakou fakultě dal prof. Valenta, nebylo lehké. Pamatuji si, jak to na mne někteří úředníci z děkanátu zkoušeli (byl jsem v nové roli pochopitelně nezkušený) a jak jsem jim řekl – nejsem tady anglická královna, co vítá delegace a potřásá jim rukou, ale ministerský předseda, který to tu má na starosti a musí fakultu řídit. Ke konci období byla ekonomicky těžká doba, z mnoha důvodů bylo těžké udržet vyrovnaný rozpočet. Ihned po ukončení funkce děkana jsem byl v r. 2003 zvolen předsedou Akademického senátu fakulty.
Po prvních dvou obdobích ve funkci děkana jsem v letech 2003 až 2008 tak trochu vstoupil do politiky. Stal jsem se nejprve zastupitelem města Plzně a pak od r. 2004 členem krajské rady pro životní prostředí. Medicínu jsem samozřejmě nikdy neopustil.
Za Vašeho období v čele fakulty začala výstavba nového kampusu na Lochotíně. V roce 2014 byly otevřeny teoretické ústavy a Biomedicínské centrum, celý kampus byl dokončen v r. 2022. Jak se to podařilo?
Znovuzvolení děkanem v r. 2009 a začátek nové éry v únoru 2010 byly pro mne radostné události, avšak do stejné řeky nevstoupíš dvakrát. Začaly nové problémy, začala se chystat výstavba nových pavilonů na Lochotíně. Byla to kromě jiného doba nekonečných příprav výběrového řízení na stavební firmu. Toto období bylo spojené i s rozruchem kolem anonymních dopisů. Vždyť víte, jak to v současnosti s tak velkými zakázkami chodí. Nakonec se podařilo všechny problémy vyřešit, začalo se stavět a byly otevřeny dvě nové budovy – Biomedicínské centrum a budova teoretických ústavů. A nezadluženou fakultu jsem předal koncem ledna 2018 novému vedení.
Máte nějaké doporučení současným medikům?
Myslím, že studenti medicíny jsou dosti vyspělí na nějaké mentorování. Snad bych řekl – važte si toho, že máte takovou krásnou fakultu a kampus a že zatím studujete v poměrně klidné (lokálně) a dostatkové době. Važte se svých učitelů a připravujte se na službu vaším bližním.
Na sklonku své profesní kariéry jste zakotvil na Vysočině. Jak se vám nyní daří?
Na sklonku r. 2019 jsem se rozhodl zahájit patrně poslední éru mého života. Na Vysočinu do Havlíčkova Brodu jsem se přistěhoval za svojí přítelkyní Lucií, absolventkou naší fakulty (je zde praktickou lékařkou s obvodem o 3000 pacientů). Jelikož je na Vysočině málo lékařů, například ve srovnání s Plzní, hned jsem se přihlásil do místní nemocnice, kde mne uvítali s otevřenou náručí. Pracuji hlavně s popisy CT a MR vyšetření. Tento kraj není vůbec akademický, myslím, že jsem tady jeden z mála profesorů z Univerzity Karlovy. A tak tu na mne zpočátku hleděli jako na exotické zvíře, ale teď již si zvykli. V loňském roce 2024 jsem absolvoval totální endoprotézy obou kyčelních kloubů (v dětství jsem měl oboustrannou Perthesovu chorobu), ale teď už zase chodím (dokonce lépe než dříve) a od letošního února už zase pracuji. Hodně čtu, relaxuji na naší zahradě a vzpomínám na minulé časy, na Plzeň, po které se mi dosti stýská. Je to takový přechod z „labyrintu světa do ráje srdce“.
V r. 2015 byl prof. MUDr. Boris Kreuzberg začleněn do Dvorany slávy Plzeňského kraje. Na prof. Kreuzberga a jeho záslužnou práci v oboru zobrazovacích metod a zejména ve vedení plzeňské lékařské fakulty nezapomněli ani na našem ministerstvu zdravotnictví. Letos v únoru mu v havlíčkobrodské nemocnici místopředseda vlády a ministr zdravotnictví Vlastimil Válek předal Čestné uznání za celoživotní práci ve zdravotnictví.
Rozhovor vedl MUDr. Jaroslav Novák, Ph.D.
Ohlédnutí za jarními workshopy zaměřenými na rozvoj pedagogických kompetencí
V uplynulých týdnech proběhla na naší fakultě řada praktických workshopů zaměřených na rozvoj pedagogických kompetencí akademických pracovníků. Věnovaly se klíčovým tématům, jako jsou výsledky učení, podpora studujících se speciálními vzdělávacími potřebami či aktivní výukové strategie v závěru semestru. Všechna setkání nabídla nejen teoretický rámec, ale především praktické ukázky a sdílení zkušeností, které mohou přispět ke zkvalitnění výuky napříč obory. Vedle těchto workshopů proběhl také základní kurz pedagogických kompetencí Učitel na lékařské fakultě. Vyučující z teoretických i klinických oborů tak mohli na workshopech dále prohlubovat a rozvíjet to, s čím se seznámili v rámci kurzu.
Výsledky učení
První z workshopů Centra podpory výuky byl tentokrát zaměřený na pedagogický nástroj zvaný „očekávané výsledky učení“ (expected learning outcomes). Jako doplněk k samotnému učivu v podobě studijní literatury, kurzů, prezentací aj. jde o srozumitelně a transparentně formulovaná zadání, jejichž splnění vyžaduje aktivní činnost studujících, je dobře ověřitelné a současně realisticky zvládnutelné v daných podmínkách předmětu. Proto je také mezinárodně uznávaným nástrojem aktivního učení a validního hodnocení a podkladem uznatelnosti vzdělávání (v Evropě ECTS, European Credit Transfer and Accumulation System, absolventi Univerzity Karlovy je znají z dodatku k diplomu). Je také základem designu předmětů i celého kurikula, přičemž na nich založené, tzv. outcome-based curriculum, se v posledních dvou dekádách stalo patrně celosvětově nejvýznačnějším přístupem k nastavení vzdělávání v lékařských oborech.
Lektorem byl prof. MUDr. Mgr. Zbyněk Tonar, Ph.D. Smyslem setkání bylo první seznámení účastníků s tímto nástrojem, výměna zkušeností s jeho používáním v podpoře učení a vyzkoušení vhodných formulací pro témata vyučovaná jednotlivými účastníky. Tvorba výsledků učení je dobře dokumentovaný proces, k němuž jsou velmi dobře dostupné návody z center pro podporu výuky předních světových univerzit či odborných společností.
Vzhledem k šíři tématu dostali účastníci v aplikaci Padlet podpůrné materiály pro pozdější referenci. Mezi teoretickými základy zazněla definice výsledků učení, jejich vymezení vůči učivu a sylabům, jejich propojení s metodami, formami a hodnocením výuky. V sekci Motivace k tvorbě zazněly kromě vnějších („povinných“) motivačních faktorů především benefity pedagogické, konkrétně:
- Jasné vymezení nároků a nástroj k jejich kultivaci (lze je vědomě zvyšovat či snižovat)
- Srovnání kritérií různých vyučujících, zaučení a zastupitelnost nových vyučujících
- Zúročení a další rozvoj pedagogických zkušeností pracoviště
- Nástroj pro směrování pozornosti a sledování pokroku studujících během semestru
- Nezbytný krok pro validaci testů a objektivizaci hodnocení
- Mapování provázanosti kurikula – multiplikativní účinek při spolupráci více pracovišť
- Podmínka k designu předmětu podle současné literatury
- Posouzení mezinárodní srovnatelnosti předmětů, nástroj pro přibližný odhad studijní zátěže podle ECTS kreditů
V praktické části pak již bylo úkolem účastníků vytvořit výsledky učení pro jednu výukovou jednotku či jedno téma předmětů, které vyučují. Do této aktivní části se více jak polovina účastníků zapojila a při tvorbě diskutovala již individuálně jak s prof. Tonarem, tak i s MUDr. Annou Malečkovou, Ph.D., která má s výsledky učení rovněž bohaté zkušenosti. O tvůrčím zápalu účastníků hovoří i to, že individuální diskuse skončily s odstupem poté, co vypršela plánovaná časová dotace.
Studující se speciálními vzdělávacími potřebami
Na předchozí téma navázal workshop věnovaný výuce studujících se speciálními vzdělávacími potřebami, vedený Mgr. Romanou Kodýtkovou. Ten vycházel ze sdílení zkušeností účastníků, ale přinesl i praktické tipy a ukázky – od specifik komunikace, přes tvorbu srozumitelných výukových materiálů, až po možnosti využití podpůrných a kompenzačních pomůcek. Vyučující si například sami vyzkoušeli, jaké je plnit složitý úkol bez písemné opory, což je běžná zkušenost pro studující s poruchou pozornosti. Pokud jste zaznamenali neobvyklé chování některých jindy racionálních kolegů na chodbách třetího patra, pak jste mohli být svědky právě této simulace.
Názorné aktivity pomohly zprostředkovat, jak drobné úpravy mohou výrazně ovlivnit srozumitelnost i přístupnost výuky. V závěrečné diskusi se opakovaně objevilo téma rostoucí potřeby individuálního přístupu k různorodým skupinám studujících, což se stává stále běžnější výzvou napříč obory.
Když už všichni myslí na zkoušky: Jak udržet studující aktivní až do poslední hodiny?
Poslední z nabízených workshopů se soustředil na aktivní učení a možnosti, jak udržet pozornost studujících i v závěru semestru. Mgr. Bartłomiej Wróblewski a dr. Anna Malečková, společně představili teoretické základy a především praktické výukové strategie, které zvyšují motivaci, podporují hlubší porozumění a rozvíjejí kognitivní dovednosti studujících. Výzkumy totiž dlouhodobě ukazují, že samotné pasivní naslouchání ke kvalitnímu učení nestačí – studující by měli během výuky číst, psát, diskutovat a řešit problémy.
Mezi technikami, které si účastníci mohli vyzkoušet, byla například metoda „Očíslované hlavy“, jež efektivně posiluje odpovědnost jednotlivců ve skupinové práci. Dále metoda „Jigsaw“ (skládačka), při níž každý člen skupiny zpracuje jinou část učiva a následně ji představí ostatním, čímž vzniká celek skrze spolupráci. A také popcorn, technika sloužící ke sdílení reflexe, při níž účastníci spontánně „vyskakují“ se svými postřehy či otázkami, podobně jako kukuřice při pražení.
Všechny workshopy i kurz pedagogických kompetencí potvrdily, že sdílení zkušeností a společné hledání nových cest v oblasti výuky mají pro fakultní prostředí obrovský význam. Věříme, že vyučující si z těchto setkání odnesli nejen konkrétní nástroje, ale i novou motivaci a chuť dále rozvíjet svou pedagogickou praxi.
Stáhnout digitální časopis
(pdf, 6.14 MB)
